Káhira trpí nadmírou moderního života 16 milionu lidí a jejich auta ucpávají město, které se nadále rozrůstá, aby uspokojilo potřeby obchodu a expandující populace. Jsme daleko slávy nejvyvinutější dávné civilizace. Pokud bylo Středomoří kolébkou civilizace tak řeka Nil musela být metaforickou rukou, která ji kolébala. Egypťané věřili že bohyně Isis vytvořila tuto řeku tím, že velmi plakala nad smrtí svého manžela, až zaplavila celé údolí Nilu. Nil je dokonce nejdelší řekou v Africe, která za 4 miliony let zátop vytvořila velice úrodnou nánosovou planinu. Ta už tu není, protože postavili Asuánskou přehradu, pláně jsou odvodněny a všechno je pod kontrolou. Nicméně je to životní tepna Egypta, životní tepna této části světa. Dnes se tu produkuje 40 milionů tun cukrové třtiny, 40 milionů tun obilí, spousta bavlny, pomerančů a podobných plodin. Za dob Římanů se Egypt a Severní Afrika staly skutečnou sýpkou říše. Pak přišla invaze Arabů v sedmém století a nastolení muslimské víry. To ovlivnilo dnešní Egypt.
"Ach bože! Je to docela pálivé a raději neřeknu nahlas co mám v krku." Myslím, že je to potřeba nacvičit, aby jste to opravdu vychutnali. Povím vám upřímně, že mně to vůbec nechutná, ale nevadí, svým pořadům jsem obětoval játra, tak proč bych neobětoval plíce. 
Jak jsem vám říkal nalezli jsme čtyři druhy mumií: mumie pozlacené, mumie se švy a třetí typ mumie uvnitř hliněné rakve která měla antropoidní tvář; tvář jako lidská bytost. Ale ten čtvrtý typ a ty mám nejraději, protože to připomíná mumie z filmu "Mumie", jsou celé zabalené do plátna a nemají žádný výraz. To jsou právě ty mumie, které jsem nazval pán a paní."
Zcela upřímně těch několik dní poblíž Káhiry může být pro nás víc než dost. Proto se s kufříkem v ruce přidáme k rannímu davu na káhirském nádraží. Tohle je dobrý způsob cestování. Egyptské vlaky jsou přesné, relativně nenápadné a patřičně pohodlné. Což se nám hodí protože máme před sebou dlouhou cestu. Je to příjemná možnost jak přejet celou zemi a v pohodě se rozhlížet. Míříme na jih do města Asuánu, města koření. Tady je Nil nejkrásnější a styl života je pomalý, uvolněnější než v Káhiře. Populární zimní středisko Asuán je taky výchozím bodem pro výletní parníky, které pomalu plují nahoru do Luxoru. Tyto plovoucí hotely přitahují tisíce turistů, kteří stráví několik dní po řece plavbou s denními zastávkami při kterých navštíví jednu, nebo dvě památky.
nádhernou sérii podzemních egyptských hrobek. A nebyl bych překvapen, kdyby tam našli tohle víno se zvláštní příchutí. Dostal jsem na talíři krásné nádherné okoralé brambory, které jsou moc dobré i když jen částečně uvařené. To je milé. A ještě s kapkami jihoegyptského vína, které se nazývá "Obelisk" což jsou samozřejmě ty vzpřímené sochy památky, které tady mají kolem. Říká se, že to bylo víno faraónů. Můj otec, Bůh mu žehnej, ve svých posledních letech experimentoval s výrobou vína s ostružin, višní, černého rybízu a podobně a dosáhl těch nejalkoholičtějších lektvarů, které by během vteřin zametly i s chlápkem s těmi nejtvrdšími játry. Počítám, že za několik let dosáhne "Obelisk" stejného standardu jako otcovo víno. Šéfkuchař mi řekl, že podávaná bílá ryba je losos, tak ho beru za slovo. Je v pěkně celerově chutnající omáčce. Co mohu říct. Každý sem vstupuje s ohromným entusiasmem a tak se tu asi drobné nedostatky přehlížejí. Konec konců i já si to tu dobře užívám.
Nil tu slouží nejenom k přepravě turistů na lodích, ale pro lid který žije podél jeho úrodných břehů je velmi důležitou tepnou. Tato vesnice ležící jen míli o Luxoru má daleko k pěti hvězdičkovým hotelům jaké si užívají turisté. Řeka je zdrojem potravy pro rybáře, zavlažuje úrodu zemědělců, poskytuje vodu na pití, koupání i praní. Domy ve vesnici jsou postaveny z hliněných cihel takže je dobře, že v Luxoru prší zhruba jednou za pět let. Návštěva tady to je něco jako krok zpět v čase.F: "Výborně děkuji!"
Moje okouzlující hostitelka mluví anglicky a je jí teprve třináct let
H: "Pojďte se podívat do našeho domu!"
Hrdě mně provází po jejich rodinném domě a představuje bratry, sestry a rodiče, kteří zde žijí s kachnami několika holuby a kozou. Je to svatý život, ale zdá se, že lidé z této vesnice si nestěžují. Svým způsobem je to možno považovat za idylický způsob života. Ale dost romantizování, musíme připravit oběd pro své vděčné i když trochu zaskočené publikum. Je to velice egyptský pokrm a jak jsem se zmínil v jiných částech pořadu Egypt nemá svoji vlastní specifickou kuchyni. Těží s tureckých řeckých a ostatních středomořských vlivů. Ovšem proti Tunisu a Maroku je to mnohem více kořeněná kuchyně. Mají tu rádi dost ostrá jídla. Jídlo které vždy nejraději vařím je nejjednodušší rolnické jídlo. Můžu se soustředit na vůni a chuť a ne na nějakou složitou presentaci, která má taky ovšem důležitou funkci. Připravíme velmi prostý oběd s kuřete, kurkumy a citrónu.
Teď to vše promícháme a máme zajímavou nádivku. Dovnitř vložíme trochu másla a rybu naplníme nádivkou. Uděláme z toho hezký balíček. Použijeme zdejší pec na chleba. Tahle pec na chleba je skutečně postavená z buvolího a velbloudího trusu a je ovšem vysoce účinná. Něco jako indická pec "tandori". Místní paní má s tím zkušenosti a tak nám pomůže. Musí pec pořádně vyčistit, protože ještě před chvílí pekla chleba. Teď to necháme v troubě asi půl hodiny. Teď to bude zajímavé uvidíme jestli je dost upečená. Po chvíli je absolutně nádherná! |
Pouhá tři procenta egyptské půdy se obdělávají, a to je tady podél řeky Nilu. Složité pokusy se zavodněním pouště většinou neuspěly. Hlavními plodinami Egypta jsou: cukrová třtina, kukuřice, rýže, obilí, pomeranče, rajčata, píce pro ty 4 miliony buvolů které potřebují na obdělávání půdy a bavlna. Před rokem 1952 vlastnilo 90% obdělávatelné půdy v Egyptě jedno procento obyvatelstva. Hlavně královská rodina a příbuzní. Po revoluci se vše změnilo, půda byla znovu rozdělena, jenže zem vedli byrokrati, takže nedošlo k žádnému skutečnému pokroku. Dnes tady má průměrný egyptský farmář, pokud neutekl jako poutník do Maroka nebo někam do Tunisu, velice malé políčko kolem 300 čtverečních metrů, na kterých může pěstovat nějaká sezamová semínka, trochu kukuřice, zelí, papriku a možná pár banánů. Sotva dost na to, aby uživil sebe svou rodinu a zvířata, která vlastní. Zbytek odnese na trh rozloží na koberec a prodá za pár egyptských liber.
Když byly v Luxoru postaveny impozantní chrámy, obyčejný lid tam nesměl vstoupit. Dnes leží chrámy v Luxoru v srdci města a jsou otevřeny všem. Chrám je dobře zachovalý, protože byl až do roku 1885, kdy začaly vykopávky, pokrytý pouští. Památky po celém Egyptě opravdu vzbuzují údiv a aby jste skutečně mohli ocenit vypracování i samotnou velikost soch a sloupů musíte to zažít na vlastní oči. Až příliš rychle přišel čas sbalit své sakypaky a vyrazit do Alexandrie na pobřeží Středozemního moře. Alexandrie druhé největší město v Egyptě bylo založeno Alexandrem Velikým roku 331 před Kristem a stalo se centrem starověké vzdělanosti. Alexandrie má z velké části středomořský ráz, ale když procházíte trhem vidíte zde nezaměnitelný vliv Blízkého Východu. Vaření, ať se už provádí pro televizi, doma či v restauraci je velice vážnou záležitostí, ale stejně tak důležité, možná důležitější je nakupování. Než začneme vařit procházíme tržnicí a vybíráme. Spokojení můžeme být například s těmito malými lilky, s těmito s těmito krásnými zelenými listy ze kterých možná uvaříme polévku. Pečlivě musíme probírat vystavené cukety, abychom našli ty malé, které máme rádi. Dále hledáme velice zralá rajčata nevšimáme si skvrn, protože víme, že se pěstují na slunci a ne pod fólií v nějaké deštěm zaplavené severní průmyslové oblasti. Stejné je to s těmito dámskými prstíky - okrou a pečlivě si hlídáme jestli jsou pěkně zelená, pevná, jestli nejsou poškozená, černá nebo jinak poničená.
Nakupování v Severní Africe není stejné jako když jdete doma někam do TESCA. Je to vážný každodenní rituál. Pokud například chcete holuba, holubi jsou tady v Egyptě považovány za delikatesu a prý i za afrodisiakum, tak byste přišli a vybrali si třeba dva nebo tři. No potom ať se vám to líbí nebo ne, byste si je museli vzít domů a zabít, oškubat a teprve pak můžete vařit. Mimochodem velice často se tu holubi nadívají rýží a sultánkami. Podobné je to když si chcete koupit kuře ke kus-kusu, nebo k vašemu nedělnímu obědu. Přijdete sem vyberete si jedno, velmi pečlivě si ho prohlédnete, popovídáte si o něm s prodavačem podržíte si ho, vyzkoušíte jeho váhu a budete smlouvat, eventuálně ho koupíte svážete ho za nohy a po věstíte na řídítka vašeho kola. Pokud máte to štěstí, že máte kolo a odjedete domů. Další delikatesou je samozřejmě králík. Takže opět přijdete vyberete toho nejzdravějšího, nejlépe vypadajícího, odnesete domů a sníte protože tady samozřejmě mají málo chladniček, spíš vůbec žádné. Krůty tu nejsou k mání jenom na Vánoce, ale celý rok. Taky si tu jednu vyberete a budete smlouvat o cenu. Smlouvání je tady nutné. Já považuji smlouvání za nechutné, ale tak to tady prostě chodí.
V Alexandrii ležící na pobřeží vás sotva překvapí, že zdejší rybí trhy nabízejí širokou škálu ryb a korýšů jak ze Středozemního tak z Rudého moře. Nicméně jsem neočekával, že tu neuvidím karety obecné, uchovávané živé na kamenných stolech. Já nejsem zrovna citlivý, ale tyto elegantní bytosti zasluhují něco lepšího a tak jsme spřádali plán na veliký únik. Jenže místní úřady měli jiný názor. Rozhodli jsme se, že je koupíme a veřejně propustíme do moře. K tomu jsme však potřebovali nějaká povolení. Po celý náš pobyt jsme byli neustále obklopeni policisty a ti nám nakonec řekli, že nemáme ani povolení točit tyhle záběry. Proč ? Protože prý je nelegální lovit tyhle chráněné živočichy, nesmí se ani vytahovat na břeh a tak tady vůbe nemohou být. Jak bychom to tedy mohli natočit, když tu nikde nejsou. To nám klidně řekli. Prosím vás, až se octnete kdekoliv na světě v Alexandrii nebo jinde a uvidíte želvu kupte ji a vraťte zpátky do moře. Měl bych vás varovat, že v některých zemích je nelegální kupovat a přemísťovat želvy. Takže záleží na vašem svědomí. Mně se pohled na tyto trpící želvy ležící na zádech příčí. Měli by se dostat tak kam patří; zpátky do moře a ne do hrnce.
Když procházíte centrem Alexandrie narazíte na bezpočet rybích restaurací a všechny se vás snaží zlákat ke stolu. Tohle má být nejlepší rybí restaurace jmenuje se "Abu Ašara" a majitel je, jak sám říká, mezinárodní obchodník s rybami.
Před námi na stole leží typický předkrm: nakládané cibulky, nakládané okurky, chilli a podobné věci, nakládaná mrkev, nakládaná řepa, salát z rajčat cuket a lilků, cibule osmažené podávané s octem a studené smažené lilky s ostrou rajčatovou omáčkou a typické saláty, které by jste nalezli kdekoliv, pak čerstvá cibule, okurka, rajčata a samozřejmě dobrý chléb. Zkusíme si tu dát nějakou rybu a uvidíme co se stane, ale já vám řeknu, moc se mi do toho nechce.
Tady jsou trochu neobvyklé mušle. Takové jsem ještě nikdy neviděl, chutnají spíš jako hlemýždi, než jako mušle, ale vůbec mně nepřipadají dobré takže je nebudu jíst. Okoun by mně to měl vynahradit. Doufám!
Je to docela zajímavé protože ho nevykuchali. Že by nechtěli, aby cokoliv z ryby přišlo nazmar ? Moje nejistota s takových míst vyplývá z toho, že nejsou dostatečně čistá a jídla tu nejsou dostatečně čerstvá. Hlavně ryby nejsou čerstvé, přestože nejsou drahé. Sem bych se už nedal pozvat. Například ve Vietnamu, Thajsku i Hongkongu jsem jedli jídlo třeba na ulici a spokojeně, jenže ta místa byla velice rušná. Když tam uvidíte spoustu lidí zvláště místních tak víte, že je to skutečně výborné, . . . ale tato restaurace je prázdná. Teď potřebuji opravdu čerstvou rybu pro náš finální skeč. A jaké by bylo lepší místo než tenhle malý přístav jen pár mil od Alexandrie. Tvrdí se, že více než polovina světového úlovku ryb je vylovena jedním procentem rybářských lodí. Takže když uslyšíte horory o nadměrném rybaření a vychytaných druzích, neviňte z toho prosím vás tyto rybáře. Během svých cest po Středomoří jsem byl překvapen množstvím rybářských komunit, které stále využívají tradičních metod. Je to náročná práce, těžká fyzická dřina a každý lov bývá nejistý. Pokud mají štěstí tak náhodou narazí na hejno sardinek, nebo šprotů, možná na pražmy a sítě budou plné. Jenže já si myslím, vlastně vím, že tenhle chleba je pořádně tvrdý.Když jsme s filmovým štábem nastupovali na palubu rybářské lodi šance na chycení nějaké ryby byly malé nebo vůbec žádné. Jenže výjimka potvrdila pravidlo. Rybáři jsou šťastni ze svého úlovku a my se vracíme do přístavu.
Egyptská kuchyně je nádhernou směsí vlivu ze Středozemního moře, které je mimochodem přímo před námi, východu Afriky i z míst jako je Turecko. Samozřejmě, že Turecko má vliv na Egypt díky obchodu s kořením, ale hlavně proto, že Egypt byl od 16. až po 18. století ovládán Osmanskou říší. Další dobrou věcí je, že tu rádi vaří venku a že milují jídlo zvané "kebab". Teď si jeden uděláme trochu exotičtější.
Další skvělou věcí je tak zvané "tahini", což je pasta ze sezamových semínek. Tak budeme mít tento rybí pokrm omáčku připravenou ze sezamových semínek - tahini. V hrnci máme citrónovou šťávu, přidáme česnek v olivovém oleji a necháme to chvíli povařit. Pak přidáme drcená kmínová semínka. (Vzpomínáte na kmínová semínka? Ten hrozný koláč, který pekla vaše babička v neděli když jste byli malí?) Ale uznejte, že v pikantní kuchyni je to jedno z nejlepších koření. Teď trochu drceného černého pepře. A teď přidáme tahini - pastu ze sezamových semínek. Tu také přidáme do hrnce. Necháme to mírně povařit než tahini absorbuje kmín, česnek a citrónovou šťávu, ještě před tím přidáme další citrónovou šťávu. Naše omáčka tahini je tedy hotová. Má oříškovo-česnekově-citrónovou chuť A zbývá nám dát tyhle kebaby na mřížku grilu a oběd se může brzy podávat. |
To je náš závěrečný pokrm tuňákové kebaby podávané s tahini. Pro ty z vás kteří nemáte rádi maso a rádi používáte jakékoliv zelené listy, špenát nebo mangold, cokoliv tak tady prodává svazek obyčejných zelných, které chutnájí v podstatě jako tráva, možná trochu líp. Něco mezi trávou, šalvějí a špenátem. Dělají z toho vynikající polévku, kterou jsem pro vás upravil.
Tak polévka je vynikající, silně voní, je lehce kořeněná a hlavně ohromně zdravá.
Když obvykle vařím tak jste tu jen vy a já. My se tu ovšem ohromně bavíme díky egyptským vojákům a policii kteří nás všude provázejí. Nemohou být kouzelnější. Je možné, že hotely které využívají turisté, mohou být trochu nepříjemné. K nám se všichni chovají vzorně, protože díky těmto strážím máme jistá privilegia. Proč ne! Hlavně, že nás nakonec nezavřou . . . , nebo snad ano?
Závěr
Každé putování jednou končí, ale vzpomínky mohou vydržet navždy. Nikdy nezapomenu na kláštery v Meteoře tyčící se na skalních stěnách, nebo na tu zábavu kdy jsme raftovali v Turecku, na kontrast okázalosti francouzské Riviéry a Monaka, když jsem stylově přijel do Monte Carla. Na Cheréz, kde celé město vyrazilo do ulic na oslavu sherry, životodárné krve této oblasti a samozřejmě na jídlo od Grand restaurantů po uliční jídlo v Maroku. Byly to nádherné zážitky a doufám, že vám se to líbilo také.
nahoru