»Tak a teď nezávazný společenský hovor, Honzo, říkal si podporučík, už předem ses rozhodl, že ji budeš vyslýchat až po večeři při sklence vína. "Nechcete si sundat sako?" zeptala se Zita. "Je tu dost teplo." Poděkoval a poslechl. "Tak se ptejte, pane Svobodo, ať mám to nejhorší za sebou. "Řekla to zpola vážně, zpola rozmarně. Ale no tak, čas a způsob výslechu si přece neurčuje svědek! "Jak je to kuře dělané? Moc mně chutná. "Zita zvedla udiveně obočí. "Netušila jsem, že jste za mnou přijel proto, abyste zjistil recept. Ale prosím, když chcete: porci kuřete potřete česnekem se solí, obalíte v hladké mouce, do které přidáte pepř a sladkou papriku, zprudka opražíte a pak dodusíte." Když viděla Svobodův zaujatý pohled, upřesnila recept. "Můžete to dělat na oleji, ale nejlepší je čisté máslo." Dívala se jak bude Svoboda reagovat. Nereagoval nijak, poděkoval a věnoval se jídlu.«

(Břetislav Hodek, 1924, český autor detektivek, překladatel: "Případ dávno mrtvých kanonýrů", Praha 1987)