»"Je to tak Hanno. A co se toho kuřete tejče, to byla úplná nádhera. Bylo to takový mlaďoučký a křehoučký, a ještě jsem tenkrát říkal, že je ho věčná škoda dusit, protože by se nádherně peklo. Ale pan Urquhart hrozně rád kuře dušený, že prej má víc chuti, a možná že má pravdu. "Když se všechno podleje hovězím vývarem," pronesl Bunter znalecky, "zelenina se hezky naskládá na vrstvu libový slaniny a všechno se to řádně osolí a opepří a přidá se špetka papriky, máloco se vyrovná takovému dušenému kuřeti. Já pro svou osobu bych doporučoval malinko česneku, ale každý to nemá rád." "Já nemůžu česnek ani vidět, ani cejtit," přiznala paní Peticanová upřímně, "ale v tom ostatní s váma souhlasím, až na to, že se mají v tom vývaru napřed povařit drůbky, a osobně bych se přimlouvala za pár žampiónů, když je sezóna, ale žádný ty zavařovaný nebo konzervovaný, co sice ohromně vypadají, ale za to nemají ani tolik chuti jako knoflíčky od bot, a možná ani to ne. Ale tajemství úspěchu, jak víte, pane Buntere, záleží v tom, aby poklice byla řádně utěsněná, aby vůně vůbec neunikala, a dělat se to musí pomaličku, aby se všechny ty šťávy pěkně promíchaly."«
(Dorothy L. Sayersová, 1893-1957, anglická autorka dtektivek: "Podivné námluvy lorda Petra", Praha 1971)